Jak kohout začal být dobrý...
Žiju v metropoli.
S mužem a třema dětma.
Svoje kořeny, dětství, ten lidskej základ mám ale na venkově. Na malý obci, vsi, v okolních lesích a loukách, hrachových polích, vysoký kukuřici a rozkvetlým máku, ušlapanejch cestách, který vedou do velký vody. Sezónní vůně řepky a víkendy v pár kilometrů vzdáleným hospodářství s rozpraskaným dvorem.
Tohle v člověku zůstává, hluboko. Ani během dospělých let v hlavním městě s rudou rtěnkou na puse jsem se nepřestala cítit jako ta z venkova a nikdy se za to nestyděla. Patřilo to ke mně. S přibývajícím věkem snad čím dál tím víc.
Prahu miluju a venkov zbožňuju. S příchodem každýho pátku je tlak na útěk do přírody stejně silnej, jako volání nedělního podvečeru po návratu zpátky do města. Hledám tyhle kousky venkova i v tý obrovský Praze, někdy marně, ale pořád, abych si mohla aspoň na krátký momenty připadat jako "doma" i tady.
Mám ráda dnešní dobu a moc. Nenadávám na ní a neříkám, že dřív určitě bylo líp. Vždycky jsem to nový přijímala celkem hbitě s očekáváním něčeho zajímavýho, i když se věci kolem mě vyvíjely šílenou rychlostí. Ale je to tolik jiný, než bylo to, když jsme byly děti my. Přitom je to jen pár let.
My měli ten nenáročnej, “obyčejnej” scénář. Nikdo nám nevymyslel program po škole, nevozil nás x krát týdně na kroužky, nebyly čudlíky na zařízení “zabav dítě”. Vim, že je potřeba děti nechat se sžít se současným světem, jeho možnostmi, vývojem a pokrokem, předně proto, aby se v něm neztratily a někam se prodraly. Ale můžou přece ještě zažít i to, co vychovalo nás. Byť třeba jen jako možnost. Protože špatný to nebylo...
Prej jsou letní prázdniny pořád stejně dlouhý, tak proč nejsou plný kamarádů v teplákách, bunkrů v lese, ztlučenejch motokár, lítání mezi kočkama, slepicema a nevyzpytatelnejma kohoutama nebo ušmudlanejch návratů se západem slunce? Proč už nevoněj po pečenejch bramborách, čerstvě utržený kukuřici a štrůdlech z letních jablek, proč už neházíme rychlý svačiny z okna a nepereme nevypratelný fleky od trávy a borůvek? Má ještě někdo jizvy na kolenou od skákání gumy, panáka nebo míčovejch her na chodníku? Doufám že jo. Věřim, že se tyhle věci ještě úplně nevytratily, vždyť stačí sáhnout jen malinkej kousek dozadu, tam někam mezi pubertu a sunar nás rodičů, jen si připomenout, zopakovat..nezapomenout.
Když má člověk děti, je to vždycky určitej druh návratu. K vlastním rodičům, výchovným postupům, prožitkům. Moje děti mě automaticky vrátily mnohem dál. Na ten ryzí začátek, někam tam, odkud se mě město a moderní život snažily pravidelně odvádět, a přiměly mě provázet je svým dětstvím. Urputně. Beru je na ty stejný místa a s vděkem pozoruju, když tam jsou pořád ty stejný lidi. Chci, aby znaly a potřebovaly ty krásy a možnosti tak jinýho světa, než je ten ve městě. Aby viděly obrovskou volnost a zároveň zvláštní bezpečí. Režim. Nějak zvláštně přirozeně danej. Aby uměly trhat, sbírat, hledat, nacházet a plnit kapsy. Aby ve svým životě chtěly a musely utíkat z města, pokud si v něm vyberou žít, stejně jako já. Aby měly o tenhle jeden život navíc.
Protože to, jak a kde vaše děti vyrostou, je to nejhezčí, co jim jako rodiče můžete dát.
❤️
venkov, 1988
Nedovolme, aby dotykový displeje zbavily naše děti špetkovýho úchopu, poněvadž kdo nám pak navlíkne jehlu na nit, až si budem chtít na starý kolena zašít fusekle a nebudeme na to vidět?;)
T.