Vysočinou.
Konec prázdnin.
Je to jako znovunalezenej oblíbenej svetr, po dlouhý době na nohou navlíknutý ponožky.
Tyhle poslední dny prázdnin jsou vždycky trochu depresivní. Pocit přicházejících povinností, chladu a brzký tmy, mě, tolik věrnýmu milovníkovi léta, zasáhnou jak blížící se mozkomor. Je zvláštní, že tenhle stav vždycky trvá jen hrozně malej moment. Už za pár dní pošmourna se všechno tváří jinak a já se začnu těšit - na zimu, měkký teplo, velký svetry, tlustý ponožky a barevný všechno kolem. Na ten pocit zachumlat se někam a bejt všichni víc spolu. Velký hrnky s čajem a potřebu dělat zásoby.
Aby tenhle přechod byl pro nás všechny příjemnější, konec léta už nějakej rok slavíme - slavíme odjezdem na některou vybranou, zapomenutou chalupu na Vysočině. Hltáme poslední dny prázdnin, od rána do večera z těch končících letních dní ždímáme co se dá, myslim že to tak cítí všichni, i ty nejmenší děti, je to hrozně intenzivní a strašně fajn. Většinou jezdíme jako rodina a půjčujeme si děti mojí sestry. Lítání venku, dobrý jídlo a procházky s košíkem.
Letos byl model týhle rozlučky malinko jinej-na poslední párty jsme vyrazily tři matky a 10 vlastních a napůjčovaných dětí. Místo na druhým konci Vysočiny, který já osobně moc zmapovaný nemám, byla naprostá dokonalost. Maličká ves, která je sama o sobě kulturní památkou, v ní stavení s krásnou původní atmosférou a obrovskou zahradou, do který přes plot nakukovaly jen krávy, a ze který se od rána do večera linul dětský řev a smích po širokým okolí. Sousedi rozdávající lavory švestek, kolem útulný hostince a možnost hrát si volně a absolutně všude.
Tahle poskládaná malotřídka dětí různý věkový kategorie fungovala naprosto skvěle. Všichni kooperovali, nevylučovali, nevybírali, pomáhali a dělili se. Byla skvělý pozorovat, jak a co si děti dokážou vymýšlet na místech, kde by to člověka třeba ani nenapadlo. Vezli jsme sebou jen pár her a míčů, úplně zbytečně. Věci, jako starej rozvrzanej rudl, podomní krámek hrnečků odebraných z plotu, přírodní divadelní parket nebo malou lesní vesnici, si sebou stejně nikdy nedovezete.
Takhle každej rok prosím.
T.
